IIII. KŇIHA: SMISLNOSŤI

1. Kapitola: UNIWERZOOM

Jen s obťížemi se při pohledu do wesmíru ubráňíme pocitům bezmocnosťi. Při uwjedomňeňí si nekonečnosťi prostoru a welikosťi wesmírníx ťeles w porownáňí s naší, stejňe i při uwjedomowáňí si toho co skutečňe wíme a toho, co wjeďet smíme. Jak a proč bil wesmír stwořen, je či neňí to ňečí úmisl? A je-li, co si pak máme mislet o jeho powaze? Jsou rúzné názori na púwod wesmíru, proberme ti nejdúležiťejší z ňix. Prwňí je pohled rize materialistickí, toťiž ten, že wesmír prosťe je a ďeje w ňem probíhají tak ňejak náhodou. Druhí je ten, že je to ďílo bohů a mi w ňem máme ňejakí úkol. Pokud je to pouhá wísledňice sil, pak je pozoruhodné, že wzňiklo cosi jako žiwot, nawíc sebe sama ba i celého wesmíru si uwjedomující. Owšem je-li to dar wšemohoucí instance, proč je to takowá hrůza? To wječné paxťeňí se za potrawou, stezkou krwawou. Nám to jaksi připadá, že dokonalost je to pouze relatiwňí a že wšemohoucnost je to pouze co do možnosťí, tedi za určitou cenu.
Wezmeme-li w potaz počátek našeho časoprostoru jako Welkou Eksplozi, naše biťí w ňem, od oka uprostřed, a konec jako zhrouceňí hmoti do sebe sama, pak jakobi z ňičehoňic nám připadá wesmír jako hledáňí rovnowáhi dwou zásadňe proťikladníx sil (až do ekstrému proťiwníx), které wšak jakobi toužebňe hledali pomislnou rovnováhu mezi nimi (ne-li úplné splinuťí), která wšak možná aňi neňí možná.
To nás přiwáďí na otázku, které to wlastňe síli jsou a jaká je jejix powaha.. Stejňe jako jsou dwje možnosťi.. zda-li je wesmír ďílem sebewjedomé wúle nebo prostá ekzistence, witane nám otázka, zda je prostor a hmota jedna a tatáž energie, jenž se může zhroutit do swé absolutňí formi, nebo je hmota a její formi jen welká promňenná we zcela nemňenném prostoru. To prwňí bi umožňowalo další spekulace, to druhé owšem jen poďiweňí se nad náhodnosťí našeho wlastňího biťí. Nicméňe obje warianti umožňují si předstawit časoprostor jako stále se opakující ciklus ekspanze energie, jejíx hmotníx projewú a konečné zhrouceňí se jako nemňené wirownáwáňí proťikladníx sil, toťiž sil přitažliwíx a sil proťiwníx ( při odmišleňí si indiwidualizujícíx forem si to lze předstawit jako ucelení twar.. ) přičemž princip rownowáhi jako ..ač w druhém případě jako nedosažitelné.., přece jen utwářející weličinu.
Tak jako wzňiklé protoni hned hleďejí najít swúj proťipól - elektron, tak i atomi kompenzují přebitek náboje za wzňiku molekul. V záwislosťi na wňitřňí energii wzňiklé látki nabíwají různíx skupenstwí a mají dále wliw na široké okolí. Wliwem celkové přitažliwosťi - gravitace - wzňikají obrowská ťelesa. Skoro se už zdá, jakobi se energie snažila spojit do jednoho jeďiného kompaktňího celku. W předstawje spojeňí se i s prostorem tedi do jednoho MegaNeutronu.. jinak do jednoho jeďiného bodu - MegaProtonu, za vzňiku opačného pólu - prostoru.
Ať už je to děj úmislní .. a mi w ňem plňíme funkci například tu, že weskrze naše wjedomí si génius wesmíru je wjedom wšeho biťí.. Nebo jsme jen jeďinečnou hříčkou přírodňíx sil, přesto rownowáha je pojem značňe rozhodující. Ukazuje totiž způsob jak proti sobje púsobící síly mohou nejlépe ekzistovat. Zdá se toťiž, že wzňikem jedné rownowáhi jakobi se porušila jiná. Následkem je například rozďeleňí přetlakowaného MegaProtonu do nekonečna malíx čásťic - protonů, což způsobuje owšem jejix neuwjeřitelnou nestabilitu, proto se witwáří elektroni. We wzájemném působeňí sice dosáhne energie relatiwňí rownowáhi, ale wzňiká wzájemné třeňí - teplo- wňitřňí energie atomú, a aňi tak neňí energie w klidu. Teprwe kompenzací 2 elektronů a 2 protonů doxází jakés takés harmonické formje a obrowskí potenciál uwolňené energie může spokojeňe (harmonicki) zářit až do swého wičerpáňí. Pak se owšem zase dostanou ke slowu síli přitažliwé a ti nahromaďeňím se na sebe snad rozbijí indiwiduálňí atomi za wzniku ohromného množstwí energie. Čili, je-li w klidu wnitřňí energie, podléhá wňejšímu tlaku a naopak, je-li wňejší forma ustálená, je wňitřňí we wzájemném tlaku. Harmonizace ťexto sil je možná mnohím způsobem, někdi značňe destruktiwňím. Proto hledání optimálňího řešeňí je z hlediska wesmíru fatálňí, owšem z hlediska jeho jednotliwíx čásťí (například nás) daleko fatálňejší.
Kdibixom opusťili tento model a předstawili bixom si, že jsme stwořeňi úmislňe wšemohoucím a wšewjedoucím géniem, samozřejmňe si uvědomujícím sebe sama, asi bixom si nemisleli, že je to ňekdo dobrí. Spíše bixom si museli mislet, že je to pěkní zwrhlík a že se nejspíš dobře bawí. I kdibixom připusťili ňejakou tu myšlenku o tom, že ho část jeho stwořeňí přestala poslouxat, museli bixom se po-usmát nad předstawou jeho wšemocnosťi. A kdibixom se zamisleli nad ťím, že teprwe doxází k boji, kterí rozhodne zda se lidstvo obráťí k ňemu nebo k odpadlíkúm a on milostiwje ponexáwá wše na swobodné wůli swíx stwořeňíček, zase bi se objevila otázka jeho wšewjedoucnosťi. W nejlepším přípaďe si lze předstawit onu bitost jako welice sxopnou a welice moudrou, ale též zápolící sama se sebou.. Jen w přípaďe wícera géniů - sobje wíceméňe rowníx - ne naprosto uwjedomjelíx - a swé wlastňí zájmi hájícíx, například dwou bratrú drakú, jsme si sxopňi předstawit génie wesmíru jako bitosťi žiwé. To už bi se nám zamlouwala předstawa bohyně, která se ze wšex swíx sil snaží zwládnout swé proťixůdné tendence, abi dosáhla swé harmonie, ke které potřebuje snad i nás. Docela se mi jednu dobu zamlouwala předstawa bohiňe w jejímž lúnu, fizickém časoprostoru, se odehráwají ďeje bez kteríx bi nebilo možné, abi si uwjedomovala swúj orgastickí pocit ze sebe sama. Proto bi bilo w jejím zájmu, abi proťi sobje púsobící síli - její srdce - tepalo co nejharmoničťeji a její jednotliwé mozkowé buňki - naše wlastňí misli - prožíwali co nejblažeňejší pociti. W jejím přípaďe neňí owšem možné cokoli. Její relatiwňí wšemohoucnost sebou přináší i problémi, které je nutno řešit. K tomu nám osobňe pomáhá wisíláňím swého poselstwí, swého zákona, nebo spíše radi, a wše ostatňí již ponexáwá na nás.
Měl jsem takowí zwláštňí dojem jakobi celá galaksie, od počátku až do konce twořila její ťelo, přičemž naše planeta, spolu s pomislnou podobnou planetou na druhé straně galaksie bili její oči a naše osudi byly její wláski. Ona sama bi se wzhlížela a obdiwowala. Na naše trápeňí se díwala soucitňe a powzbuzowala nás k dalšímu a dalšímu úsilí, totiž rozwoji sebe sama, z čehož má prospjex i ona. V posledňí dobje se mi ale zdá wesmír čím dál wíce bez wlastňího wjedomí. Ťím wíce si wšak wážím jeďinečnosťi - unikátnosťi - naší ekzistence. Zdaleka to též neznamená, že síli wesmíru nelze wiužíwat a užíwat jix k wlastňímu i wšeobecnému prospjexu. Konec konců motiwi wirownanosťi, síli, blahobitu i etické čistoti jsou mocné a působiwé tak jako tak.

A propó..: ..ješťe jedenkráte se wráťím k wšemocnosťi a wšewjedoucnosťi "majitele duší".. Znám také jednoho co je Wšewjedoucí - musí míťi Wždi prawdu.. a též i je tak dobrí.., jeďiňe dobrí a ze wšex nejlepší, že si může dowolit Wše!! ..mluwíme o řeďiteli Sdružeňí Sociálňe Slabšíx Satanistů .. Hellmistru Willibaldowi I. Jiřím Waltrowi, též řečením Bellebuzz.-) .. známém pedofilňím sadistickém homoseksuálowi!! Smrt mu, ..stejňe jako i jakékoli předstawje Jeďiného Dokonalého Boha - wždi je to Satan, ..jen On je totiž Jediňe On!!!!!!


[ZP5!]